OSPOD se dítěti snaží školní prostředí nekontaminovat rodinnými problémy 

Mgr. Dagmar Kubičíková zastává post vedoucí Odboru sociálně-právní ochrany dětí ÚMČ Praha 8. Ze své funkce získala velké množství zkušeností týkajících se oblasti duševního zdraví dětí a mládeže.  

Jaká souvislost s vaší prací vás napadne, když se řekne duševní zdraví dětí? Kde osobně vnímáte příčiny jeho zhoršené kondice?  

Příčin zhoršené kondice duševního zdraví je zcela jistě mnoho. Pro mne je to však ze všeho nejvíce čas. Čas, který dnes rodiče a následně po nich i jejich děti věnují všemu možnému, jenom ne sobě. Na OSPOD se tato premisa rozvinula v přímém přenosu v době covidu, kdy rodiny zůstaly uzavřené ve svých domovech. Musím říct, že tolik volání o pomoc ze strany dětí jsem za celou svou profesní dobu nezažila. Ukázalo se jednoznačně, že členové rodin spolu neumí trávit čas, že se o sebe nezajímají, a dokonce se mnohdy vlastně skoro ani neznají. Pokud nevěnujeme svým dětem čas my, rodiče, potom si děti zcela jistě svůj čas nějak vyplní. Zpočátku se to dokonce může jevit jako „rodičovsky výhodné“. Je tolik vytoužený klid. Pokud ale se o své dítě nezajímáme, netrávíme s ním čas a neukazujeme jim život sami na sobě, pak vím, a mám z praxe ověřeno, že výsledek se dostaví. Není to klišé, když zopakuji tolikrát již opakované, že čas a zájem věnovaný dětem je to nejcennější, co jim můžeme dát. Je mi nejvíce smutno, když ve své práci vidím, kolik rodičů je ochotno koupit a zaplatit nejlepší odborníky, doučovatele, psychology, trenéry. Přitom by nadevše byl jen jejich osobní čas. Ten ale věnovat nemohou, nerozumí, nechtějí.    

Škola je jedním z velmi důležitých dílků skládačky ve vztahu k duševnímu zdraví dětí a někdy s OSPODem tvoří „tandem“. Jaké to bývají situace?  

V tandemu se školami býváme bohužel v situacích, které patří v životě dětí k těm smutnějším. Logicky by v tandemu měla být spíše škola s rodiči, nejlépe spojenectví rodič/učitel/dítě. Školní prostředí je ale pro dítě specifické a v určitých oblastech nenahraditelné. Je to poprvé, kde si dítě vytváří své vlastní sociální prostředí. Ono si určuje, jak v něm bude vystupovat a jakou bude hrát roli mezi vrstevníky, ve vztahu k pedagogům a k dalším autoritám. S vývojem práce OSPOD i tady dnes našlapují sociální pracovníci podstatně šetrněji než v minulosti, a to právě s respektem k výsostnému postavení dítěte v tomto prostředí. Snažíme se dítěti školní prostředí nekontaminovat rodinnými problémy, a proto musíme mít vždy velmi pádný důvod, když například navštívíme dítě ve škole. Bývá to výlučně v případech, kdy právě jsme se školou v onom tandemu, a kdy škola například oznámila informace o dítěti, které signalizovaly, že je mu nějakým způsobem ubližováno, nebo naopak je ohroženo nezájmem svých nejbližších. Potom jsme se školou v úzkém spojení a snažíme se postupovat společně velmi opatrně tak, abychom v rodině nešlapali s prominutím jako pověstní sloni v porcelánu.    

Za svoji kariéru jste viděla mnohé, bohužel často smutné příběhy, v nichž se dospělí podepsali na dětech na celý život. Překvapí vás ještě něco?  

Překvapuje mě něco každý den, a to je to, co na práci na OSPOD miluji. Žádná rodina není stejná, každý příběh je trochu jiný, a tak také existují i různá jiná řešení. I když pracuji na OSPOD řadu let, tak se přiznám, že nejraději pozoruji při práci nové kolegy a kolegyně, protože jsem 

dychtivá jejich návrhů řešení, které nejsou zatížené zkušenostmi. 

Co mě ale nejvíce překvapuje? Jak je to vlastně v životě rodiny jednoduché. Dnes vidím, jak se vracejí na OSPOD rodiče dětí, které jsem vedla v minulosti na OSPOD jako děti. A tam ta pravda je naprosto zřetelná, čistá. Totiž, že čím jsme je nakrmili, v nejširším smyslu slova, nebo chcete-li, co jsme do nich vložili, to jako když najdeme. Je to tak jasné, že mě to až šokuje. 

Aby byly děti v pohodě, musí být v pohodě dospělí, celá rodina. Jak můžete v této souvislosti pomoci za OSPOD?  

Myslím, že OSPOD, pokud by byl tak chápán, je skvělým partnerem a pomocníkem pro rodiny. Je jedno, kolik je pracovníkovi/ci OSPOD let, a zda je to muž, či žena. Podstatné je si uvědomit, že se denně potkává s rodinami v nesnázích a může proto znát recepty, jak pomoci. Jak jsem již uváděla, OSPOD umí a musí identifikovat rizika, a to může rodičům otevřít oči, pokud to nebudou chápat jako útok na jejich osobu, ale jako podporu v tom, aby byli dobrými rodiči. Vím, že to tak ve veřejném prostoru nevypadá, ale věřte mi, že je to právě OSPOD, který nejvíce fandí rodině v tom, aby se jí dařilo. 

A jak zvládáte vy sama zůstat v pohodě? Jsou příběhy, které nezůstanou s koncem pracovní doby v šuplíku… 

Vlastně si nemyslím, že jsem v pohodě. Spíše se člověk z OSPOD a s ním i jeho rodina naučí s tím žít. S tím, že myslíte na druhé, že se bojíte, aby se někomu něco nestalo, že cítíte spoluzodpovědnost za něco, co nemůžete ovlivnit, že si přejete často, aby rodiče překročili vlastní stín. 

Jinak ale jsem nesmírně vděčná za přátelský pracovní kolektiv, který je pro nás všechny z OSPOD sdílející a 

podporující, děkuji za vlastní úžasnou rodinu, za vycházky a relax se psím parťákem, i za příležitost uplatnit se v životě v oboru, který mě naplňuje.